Čtečka

Máloco na světě dokáže jeho tělo napnout více, než prudký rozjezd na ranveji, ten okamžik kdy je duše až po ramena zaražena v sedadle, přivře oči a řev motorů letoun během několika vteřin donutí nabrat dvě sta kilometrovou rychlost, odlepí ho od země a tělem projede jemné zašimrání  nostalgie.

Ne, nemá na mysli víkendový výlet do nejbližšího turistického letoviska, ale ten okamžik, kdy ví, že zde skončil nadobro.  Letadlo burácí a na malou chvíli se zdá, že nic na světe nedokáže překonat odpor zemské gravitace. Stejně tak pouta, která si duše během měsíců na onom místě vytvořila jsou často nezlomná. A pak najednou odpor zmizí a rychleji než ptáci se vzdaluje od všech těch nádherných míst a milých lidí s vědomím,  že většinu z toho již nikdy neuvidí.

Po několika měsících života, dřiny, zábavy, dobrých i špatných zážitků současná kapitola končí a on z ní může vyzobnout to pozitivní. A zbytek? Ten je smazán z povrchu jeho vědomí, neb je již minulostí, kterou síla onoho boeingu odnáší tisíce mil daleko.

Těch několik hodin turbulencí, nevábného jídla, fronty na záchody a nemožnosti pohnout se více než pár  metrů dopředu či dozadu v jeho životě funguje jako  hvizd rozhodčího před novým ligovým zápasem fotbalu. Začíná se od nuly, s čerstvými silami, s horlivým očekáváním, co vlastně ze soupeře vypadne, jaké to bude a jak se s tím kdo popere. První kličky, góly, zjišťování, která strana je nejlepší, kde útočit a jak si zápas pořádně užít.  A pak po devadesáti minutách přijde právě včas poslední zapískání, zápas končí, je zapomenut a jen pocit dobře odvedené práce, hrstka zkušeností a snad i příjemných zážitků v mysli hráčů zůstane napořád.

Semestr dnes skončil a s ním i australská kapitola onoho cestujícího. I tentokrát je mu těsně před koncem zápasu smutno, říká si, že snad mohl být delší a že je škoda ztratit všechny ty poctivě vybudované pozice. To všechno ale už za pár minut přehluší ten řev startujícího letadla a hvizd amsterdamského rozhodčího.  Pro jednou se vrací na místo, kde odehrál svůj dosud nejmilejší zápas.  Ten nový by měl jít v jeho šlépějích a měl by být podstatně delší. I když kdo ví, co jeho cikánské srdce vymyslí.

— někde nad hladinou indického oceánu,  11. listopadu 2010

Máloco na světě dokáže jeho tělo napnout více, než prudký rozjezd na ranveji, ten okamžik kdy je duše až po ramena zaražena v sedadle, přivře oči a řev motorů letoun během několika vteřin donutí nabrat tři sta kilometrovou rychlost, odlepí ho od země a tělem projede jemné zašimrání  nostalgie.
Ne, nemá na mysli víkendový výlet do nejbližšího turistického letoviska, ale ten okamžik, kdy ví, že zde skončil nadobro.  Letadlo burácí a na malou chvíli se zdá, že nic na světe nedokáže překonat odpor zemské gravitace. Stejně tak pouta, která si duše během měsíců na onom místě vytvořila jsou často nezlomná. A pak najednou odpor zmizí a rychleji než ptáci se vzdaluje od všech těch nádherných míst a milých lidí s vědomím,  že většinu z toho již nikdy neuvidí.
Po několika měsících života, dřiny, zábavy, dobrých i špatných zážitků současná kapitola končí a on z ní může vyzobnout to pozitivní. A zbytek? Ten je smazán z povrchu jeho vědomí, neb je již minulostí, kterou síla onoho boeingu odnáší tisíce mil daleko.
Těch několik hodin turbulencí, nevábného jídla, fronty na záchody a nemožnosti pohnout se více než pár  metrů dopředu či dozadu v jeho životě funguje jako  hvizd rozhodčího před novým ligovým zápasem fotbalu. Začíná se od nuly, s čerstvými silami, s horlivým očekáváním, co vlastně ze soupeře vypadne, jaké to bude a jak se s tím kdo popere. První kličky, góly, zjišťování, která strana je nejlepší, kde útočit a jak si zápas pořádně užít.  A pak po devadesáti minutách přijde právě včas poslední zapískání, zápas končí, je zapomenut a jen pocit dobře odvedené práce, hrstka zkušeností a snad i příjemných zážitků v mysli hráčů zůstane napořád.
Semestr dnes skončil a s ním i australská kapitola onoho cestujícího. I tentokrát je mu těsně před koncem zápasu smutno, říká si, že snad mohl být delší a že je škoda ztratit všechny ty poctivě vybudované pozice. To všechno ale už za pár minut přehluší ten řev startujícího letadla a hvizd amsterdamského rozhodčího.  Pro jednou se vrací na místo, kde odehrál svůj dosud nejmilejší zápas.  Ten nový by měl jít v jeho šlépějích a měl by být podstatně delší. I když kdo ví, co jeho cikánské srdce vymyslí.
nad hladinou indického oceánu,  11. listopadu 2010


„Co mohou o Evropě vědět ti, již jen Evropu znají“ jest parafráze mého oblíbeného citátu Rudyarda Kiplinga.

V Austrálii jsem objevil vlastně jen jednu podstatnou věc — Evropu.

Spoustu zejména dobře fungujících věcí považujeme za samozřejmé.   Ne nadarmo se říka, že zdraví si začneme vážit až člověk nemocný.

Denní rutina a povinnosti, příležitostný deadline a s tím spojený nedostatek času a potřeba efektivního a rychlého jednání jsou okamžiky, které otestují připravenost daného systému na běžný život. Mnohem více, než ležerní turistické vandrování, kde pár dní sem či tam a občasná nefunkčnost něčeho nehraje roli.

Vracím  se zpátky do Evropy počínaje a dneškem si budu vážit mnohem více zákonů předpokládajících selský rozum, systému hromadné dopravy velkých měst, pohody evropských klubů a hospůdek, kulturního života, umění, architektury, historie, muzeí, divadel, nebo třeba jen plechovky piva v samoobsluze. Nic z toho totiž Austrálie kvalitně nenabídla. Těším se zpátky na starý kontinent, kde si snad uvědomím, co podstatného vlastně nabídla. Jednu věc vím ale už teď, v respektu k matičce zemi konkurenci mít nebude. Až jednou čeština doplní slovní zásobu, napíšu o tom třeba i více.

Malých příjemných drobností protinožská nabídla spousty – třeba nádherný východ slunce nad oceánem v srdci Zlatého pobřeží, možná nejznámnějšího australského plážového letoviska, jen pár metrů od ranveje, mého teleportu do Evropy.

Závidím všem těm, kteří si dokáží všímat jen věcí hezkých nechávajíce překážky stranou. Ti totiž tohle všechno objevili už dávno.

— Gold Coast, Queensland, 11. listopadu 2010


Sydney je obrovská přestupní stanice. Místní usedlík si musí připadat jako nesmrtelný ve světě plném smrtelníků, sotva se seznámí, je na čase smutně zamávat a rozloučit se. Na univerzitě studuje více cizinců než australanů, a i ti mají občas druhý pas a doma anglicky nemluví.

Podivná směs národností a rychlost, s jakou město vyrostlo mu vštípilo specifický charakter. Sydney se skládá z několika ¬¬bloků-čtvrtí, jedné od druhé tak ostře oddělených, jakoby snad ani nepatřily do jednoho města. Stačí někoklik desítek kroků a business čtvrt plná mrakodrapů se promění v malé nevzhledné domky s čínskými nápisy vně a levnou jídelnou uvnítř. Podobně překvapí, když na zatleskání zmizí všechny kanceláře a obchodní domy a člověk stojí na jedné z nejznámnějších pláží světa konkurující všem těm evropským přímořským letoviskům.

Až snad přiletí na návšetěvu do Evropy Martani a budou chtít ukázat nejhezčí  italské pláže, amsterdamský red-light, londýnské city, tradiční anglickou konzervativní cihlovou architekturu či kostel, mešitu, synagogu a budhistický chrám vedle sebe, vezmu je na návšetěvu do Sydney. Přidavkem dostanou povedenou symbiózu moderního ekonomicko-racionálního myšlení a starostivé péče o přírodu, tak jak to umí jen v Austrálii. Počet parků, druhů zvířat a lidských myšlenek zabývajících se stavem planety jen v Sydney převyšuje celoevropský součet.

Má to i nevýhody. Jednak antické Řecko či české hrady ještě nedorazily  a už asi ani nedorazí. A pak, jedna ulice celý Londýn nenahradí, stejně jako dvacet klubů snažících se sebevíc nikdy plně nenapodobí uvolněnou holandskou atmosféru, třeba už jen proto, že to místní zákony nedovolí.

V mých očích je Sydney dvousečnou zbraní, turisticky velmi atraktivní pro svoji rozmanitou všehochuť. Ta stejná všehochuť, pro kterou bych zde žít trvale asi nedokázal, mít všechno, a zároveň nic, být blízko, avšak daleko od všeho a problémy řešit slovíčky no worries. Přírodní bohatství a spousta místa  by mohla nedostatky vyvážit; určitě pro rodiny s dětmi, důchodce a outdoorové venkovské pohodáře. Já ještě do žádné z těchto kategorií nedospěl.

A zbytek Austrálie? O tom nic nevím, ale bojím se, že zmizí rozmanitost Sydney a zůstane už jen nádherná příroda. Ale tu si určitě přijeďte prohlédnout, stojí to za to.

— Sydney, 1. listopadu 2010


V desíti jsem viděl divnou statistiku. Tvrdila, že průměrný američan se stěhuje každých sedm let, tedy ti „vyspělejší“ asi ještě častěji. Vysvětloval jsem si to jako nějaký tamnější vrtoch a moc to nechápal.

***

Při pohledu na zeměpisnou šírku Tasmánie příliš nepřekvapí, že krajina je hodně podobná té české, i velikost odpovídá. Vlastně když odmyslíme poněkud svéráznou architekturu a proslavené australské tvory, lehce bych místní kopce, pastviny a lesy zaměnil s Jeseníky, kde jsem strávil nemalou část dětství. Hobart, hlavní to sídlo, je veliké jako okresní české maloměsto, s Ostravou nesrovnatelné. Přesto se mi Hobart, i celá Tasmánie, kterou jsem očima cyklisty prozkoumal pečlive od jihu k severu či od západu k východu, moc líbila. To stejné ale o Ostravě jen s rozpaky a nejistě zašeptám. Když jsem se kdysi, po devatenácti letech, stěhoval, ani na okamžik jsem si nepřipouštel návrat.

To donutí k zamyšlení, co je tedy zajímavější na Hobartu a tasmánské krajině než na Ostravě a okolních Jeseníkách ci Beskydech? Vůbec nic. Mohlo to být vše obráceně: rodilý australan nyní spokojeně trávící jarní prázdniny na Moravě.

Človeka, jako příslušníka lidské rasy, totiž po čase omrzí život na jednom plácku, byť sebelepším. Změnit se toho dá spousta, ale stereotypu se vyhne titěrné množství. To je těch amerických sedm let. Dopracuje se k nim i česká společnost, kde něco podobného za minulých režimů šlo jen obtížně a v myšlení lidi stále přetrvává blok brzdící změny, prestože v hloubi si je lidská povaha vyžaduje.

Stejně lze vysvetlit celá řada na první pohled bláznivých činností, které lidé vyvádějí; či vysoký nárust rozvodovosti poté, co společenské a náboženské normy takové chování akceptovaly.

Triviální, není liž pravda? Přesto mi trvalo přes dvacet let podobnou banalitu vstřebat a musel jsem se vydat přes šestnáct tisíc kilometrů daleko.

— Lake St. Clair National Park, Tasmánie, 27. září 2010


A co vlastně budu týden v Koreji dělat byly mé jediné myšlenky během desetihodinového letu z Frankfurtu do Seoulu. Turistiké letovisko to zrovna není, k tomu monsunová sezona, nemožně složité písmo a šikmé oči. Mmm-Hm.

Těd sedím opět na letišti, čekám na další nechutně dlouhý let a je mi smutno, jak už dlouho při odjezdu z nějaké země nebylo. Korea si mne získala. Ne architekturou; evropana od dětství zvyklého na Paříž, Řím, Londýn, máloco ohromí. Neumřít hlady byl také úkol hodný medaile a asijské tržnice mi stačí v ČR.

Ale korejský národ mi vyrazil dech — svou lidskostí. Vždy jsem byl presvědčen (navíc je to vědecky dokázáno), že asiaté v této oblasti jsou evolučně na vyšším vývojovém stupni než evropané. Ale takovou propast v chování jsem nečekal. Lidé západního světa vedle nich vypadají jako gorily, jejichž jediným cílém je nahrabat, ohromit a zničit. V tom jsme dobří.

Největším snem každého korejce je sjednocení celého poloostrova. Jsou ochotni tomu obětovat vše. Návštěva demilitarizované zóny nejvíce střežené hranice světa pro mne byla rozhodně jedním z nejsilnejších zážitku poslední doby.

Východní filozofie říkají, že stavět vše na logice je znak nedospělosti. Něco na tom bude. Ona i ta korejská abeceda má pouhopouhých 24 písmen!

— 서울, 22. července 2010


Praha má dvě tváře, turistickou a všední. Ta turistická dominuje samozřejmě především v létě a vždy mě překvapí. Dnes jsem se zúčastnil nakupování typicky českých suvenýrů pro americké známé.

Procházíme jeden kiosek za druhým, prodavačky z východu si k zpříjemnění práce pouští ruskou lidovou hudbu, mluví anglicky a když s překvapením zjistí, že jste češi, přepnou na lámanou slovenštinu. Trička s Che Guevarou, Tomem a Jerrym a anglickými vtipy zabírají většinu regálů.

Tak jsem přemýšlel, jak se turistům Praha vryje do paměti. Architekturu přebarvit nejde. Ale jinak je vše české zatlačeno, zničeno a odsunuto na chalupy. Ceny piva vzrostly třikrát a i žebráci jsou nějak jiní než během roku.

Já se stěhuji a přenechávám kulisy s vykradenou identitou letním návštěvníkům.

— Praha, 22. června 2010


Dobré festivaly mají myšlenku, impuls, který stál u jejich zrodu a vtiskl jim charakter.

Poslední dubnový den se v Holandsku nese ve znamení Dne královny (Koninginnedag, Queen’s Day). Slaví se její narozeniny, i když s datem, kdy doopravdy přišla na svět nemá duben nic společného. Ctí se památka královny, která svátek zavedla.

V tento den se neplatí daň. A tak si předcházející večer na ulici nakreslíte obrysy budoucího stanoviště, ráno rozbalíte stánek a prodáváte nepotřebné harampádí, knížky a krámy po předcích. Skvělá příležitost potkat staré známé, poznat nové a legálně se zbavit přebytečného haraburdí a odreagovat, povoleno je vše. Celé město se promění v jedno velké tržiště, převlečené do oranžové – holandské národní barvy.

Bohužel také tuto myšlenku zadupaly do země davy primitivů — překvapivě i místních, ale zejména cizinců. O tom, že Nizozemsko je království, nemají tušení. Přijeli se při pátku opít, zkouřit a svést na vlně holandské tolerance.  V Amsterdamu jich byly statisíce. Bez cíle pochodují ulicemi a baví se. V centru pro ně bylo připraveno pivo, hamburgery a konzumní hudba těch nejlepších světových DJů, třeba Tiesta. To přilákalo příživníky z celé země, kteří pod záminkou festivalové tradice prodávali předražené suvenýry, dárky či „originální“ parfémy.

Komerce obsadila celé centrum, tradice se odstěhovala do okrajovéjších čvrtí.

Den královny je celonárodní a světoznámý festival. Chcete-li ale objevit jeho pravou tvář, vypravte se kromě nejslavnějších náměstí také trochu dále od centra, do obytných oblastí a uliček oblíbených místními. Odměnou poznáte typické holanďany, jejich mentalitu, a třeba objevíte i klenoty, jejichž existenci už dávno zavál prach historie. Bezcharakterních svátků plných alkoholu můžete zažít spousty, je jich většina a věrně kopírují nároky populace.  Třeba Silvestr.

— Amsterdam, 1. května 2010


Stockholm je maloměsto, veliké asi jako Praha, ale s lidmi z okresního českého městečka. A priori jsou kamarádi, v metru se zdraví a povídají si. I po těch letech mě jako člověka navyklého českému prostředí podobné chování vždy překvapí. U nás je každý hned zloděj, a přesto nejdříve přemýšlíme, jak jej podvést a zneužít.

Historické centrum Stockholmu je malinkatý ostrůvek, architektonicky tolik podobný starému městu pražskému, avšak rozlohou mnohanásobně menší. Vzdálenost v době vzniku byla tak obrovská, že podobnost mohla vykouzlit jen náhoda. Zbytek vyrostl kolem něj a turisti už zde téměř nejsou. Švédsko je sezónní země, masivní nával se očekává jen během letních měsíců.

Stockholmané jsou vždy oblečeni do poslední módy a pečlivě upraveni. I žebráci mají svůj styl a v českém prostředí by vzhledem zapadli do nadprůměru. Typického švéda jsme pracovně nazvali klon. Vypadají všichni stejně a zdá se, jako by idolem byla královská rodina.

Nakonec jeden příklad ilustrující zvláštnost švédské mentality. Když se jim z důvodnů špatné konstrukce v 17. století potopila hned po prvním vyplutí chlouba námořnictva, ručně vytesaný dřevěný koráb Vasa, využili toho a téměr na něm vybudovali národní identitu. Vyzvedli jej, obalili muzeem a proměnili v nejznámnější švédskou památku. U nás by podobný incident okamžitě zametli a později vymazali z učebnic.

— Stockholm, 9.dubna 2010


Paříž. Po místních ani stopy, jen zbytky sedí v kavárnách, popíjejí laté a diskutují nad tím, jak je krásné nežít v Česku a nebýt nucen pracovat 24 hodin denně, aby se člověk uživil.

Všude jinde jsou turisti, hardcore turisti. Přijeli proto, že město je na seznamu must-seen a bylo by společenské faux-paux říci, že zde nebyli. A tak stojí ve frontách, předstírají zájem a fotí vše kolem. Muzeem pak proběhnou se svěšenou hlavou, po první půl hodině už je i maska zájmu příliš těžká, a tak si pouze na mapce najdou seznam nejokoukanějších exponátů, které shlédnou v rychlosti hledáčkem svého fotoaparátu. Následuje úprk k východu, odškrtnutí další památky, zavolání svým nejdražším, aby se pochlubili, kde to vlastně byli a přesunutí se k další frontě.

Opice.

— Paříž, 10.srpna 2008